Dějiny blanenského zámku

Renesanční budova blanenského zámku stojí v místech původního lenního dvora, zbudovaného na blanenském panství, které bylo součástí léna olomouckých biskupů a bylo po staletí lenními pány propůjčováno vazalům převážně z řad české a moravské šlechty. Dvůr, poprvé v písemných pramenech zmíněný v závěru 14. století, přebudoval ve 30. letech století šestnáctého tehdejší majitel manství a pozdější olomoucký biskup Jan Doubravka z Hradiště na gotickou tvrz. Biskup Jan Dubravius, autor slavného spisu "O rybnících", se zasloužil o rozvoj Blanska nejen vybudováním rybníka mezi dnešní Horní a Dolní Lhotou a postavením výše zmíněné tvrze, ale také sjednocením biskupského stolního statku Staré Blansko a lenního statku Nové Blansko v jeden funkční celek.

 O několik desítek let později byla zahájena dalším z významných vlastníků blanenského dominia, moravským zemským prokurátorem Matyášem Žalkovským ze Žalkovic, stavba dnešního renesančního zámku. Dokončil ji v roce 1604 jeho syn Jan, místodržící nejvyššího písařství Markrabství moravského. Doklady o životě na zámku v té době zachycuje Janův úředník Jiřík Skřivánek v tzv. Kopiáři blanenském, obsahujícím rozsáhlý soubor korespondence.

V průběhu 17. století budova zámku postupně chátrala za rychlého střídání majitelů, z nichž nejznámější byli Lvové z Rožmitálu. Za třicetileté války ji navíc poškodili Švédové, a teprve v roce 1695 byla novým majitelem Arnoštem Leopoldem Ferdinandem z Gellhornu opravena a rozšířena ve stylu barokním. Arnošt Leopold Ferdinand, příslušník slezského hraběcího rodu Gellhornů, postavil železný hamr na řece Punkvě, a stal se tak zakladatelem dodnes trvající blanenské železářské tradice. Se svojí ženou Zuzanou Terezií Eleonorou, rozenou Orlíkovou z Laziska, a se syny Arnoštem Juliem a Antonínem Františkem na zámku žili, jejich hospodářství slibně vzkvétalo a výnosy z železářské výroby skýtaly naději na rozvoj Blanska i celého panství. Předčasná Gellhornova smrt však v roce 1702 tyto naděje zmařila. Vdova Zuzana vynaložila sice ještě spolu se svými syny značné finanční prostředky na zvelebení blanenského kostela a postavení nové fary, vzápětí však nastal úpadek. Syn Arnošta Julia, Karel Josef z Gellhornu, v roce 1766 prodává zadlužený blanenský statek majiteli sousedního rájeckého panství Antonínovi Salm-Reifferscheidtovi, který jej připojuje ke svému dominiu.

Zatímco první Gellhornové na zámku žili a zřídili v objektu i zámeckou kapli, v níž působil kaplan, který byl zároveň učitelem jejich dětí, Salmové zámek využívali spíše jen jako letní sídlo, posléze v něm poskytovali ubytování svým přátelům a významným zaměstnancům železáren. V průběhu 18. a 19. století zde žila řada osobností. Byl to například rakouský vědec baron Karel Ludvík z Reichenbachu, první manželka pozdějšího anglického krále Viléma IV. Karolina Meineke von Linsingen, lékař Jindřich Wankel, objevitel slavného archeologického nálezu v Býčí skále a zakladatel prvního blanenského muzea (1854), dále pak jazykovědec a spisovatel Josef Dobrovský, malíř Josef Mánes, rakouský básník Ferdinand von Saar a další. Ve zdech zámku vznikaly plány na založení Františkova muzea, dnešního Moravského zemského muzea v Brně.

Za dob Salmů byl zámek několikrát opraven. První z oprav, realizovaná pravděpodobně po požáru za starohraběte Hugona Františka Salm-Reifferscheidta v roce 1818, přinesla řadu stavebních změn (střešní krytina, nové podlahy, vyhloubení nových sklepů, vydláždění nádvoří, klenutý kanál, železné vodovodní potrubí apod.), další pak, provedená jeho synem Hugonem Karlem Eduardem v polovině 19. století, obohatila zámek o řadu litinových prvků (tříramenné schodiště na vnější zdi východního křídla ze strany zámeckého parku, vřetenové schodiště v jihovýchodním rohu nádvoří apod.). O dvacet let později byl za téhož majitele zámek opraven v neorenesančním stylu. Jižní křídlo bylo vyzdobeno obloučkovým štítem podle návrhu malíře Bedřicha Wachsmanna a interiéry získaly neorenesanční podobu dřevěným ostěním a bohatě zdobenými kazetovými stropy.

Od posledních desetiletí 19. století stav budovy postupně upadá a ve 30. letech století dvacátého ji její majitelé využívají jako noclehárnu a nájemní dům, aniž by do její údržby vkládali potřebné prostředky. Město Blansko projevuje v roce 1936 zájem zchátralý zámek odkoupit, dočasně využít pro umístění nové obchodní školy, posléze pak opravit a zřídit v něm Krajské museum. Vleklá jednání, při nichž majitelé požadují vyšší cenu, než je město ochotno akceptovat, ukončila 2. světová válka. Po jejím skončení je v roce 1945 zámek Salmům spolu s ostatním majetkem znárodněn v souladu s dekretem presidenta republiky č. 12 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

V roce 1960 byla zahájena generální rekonstrukce zámku podle plánů architekta Lubora Laciny a po jejím dokončení byl v roce 1969 zámek předán do užívání Okresnímu vlastivědnému muzeu, dnešnímu Muzeu Blansko. Muzeum zde v současnosti prezentuje stálé expozice Moravský kras, Nejstarší hutě, Dekorativní a užitková litina 19. a 20. století, Historie hradu Blansko a Historie měřicí techniky a pořádá výstavy v prostorách zvaných Malá výstavní síň, Zámecký sklep a Staré zámecké sklepení a v sálech 1. patra severního křídla. Jednou ze stálých tras pro návštěvníky je prohlídková trasa historickými zámeckými interiéry, které muzeum opravilo, vybavilo mobiliářem a zpřístupnilo v roce 1994. V největším z historických sálů a také na nádvoří s výbornou akustikou pořádá muzeum koncerty, zejména již tradiční cyklus Hudba na blanenském zámku.

V roce 2007 byla budova zámku opravena díky grantu, získanému prostřednictvím Finančního mechanismu EHP a Norska.

Mgr. Eva Nečasová