Expozice Dekorativní a užitková litina 19. a 20. století

Umělecká litina není jistě náhodou stěžejním pilířem a pýchou sbírky Muzea Blansko. V uměnohistorické oblasti sice nenalezla své specifické postavení okamžitě, ale její význam rostl postupným zdokonalováním technologie a výtvarné složky uměleckého lití i pozvolným pronikáním do téměř všech oblastí dekorativního umění.

Vznik blanenských železáren můžeme datovat do roku 1698, kdy tehdejší majitel Blanska hrabě Arnošt Leopold Ferdinand z Gellhornu zřídil na říčce Punkvě tavicí huť se železným hamrem, avšak historie železářství na Blanensku má mnohem starší tradici, a to již od poloviny 1. tisíciletí př. n. l. Důkazem toho je velkolepý nález lékaře salmovských železáren v Blansku Jindřicha Wankla v Býčí skále u Adamova, kde odkryl vedle tzv. halštatského pohřbu i kovářskou dílnu na zpracování železa. Kontinuita zpracování železa v našem regionu je doložena i v raném středověku, díky nalezištím železných rud a velkého množství dřevních porostů. Zejména období vzniku Velkomoravské říše je spjato s dalším rozvojem železářství, což nám dosvědčují nálezy v okolí obcí Olomučany a Rudice. Například hamerská tradice v okolí Nového Hradu u Adamova je doložena nepřetržitě od 2. poloviny 14. století, její největší rozvoj nastává v době Lichtenštejnů, kteří vlastnili novohradský hamr od roku 1506. Produkce tamější umělecké litiny zde nikdy nedosáhla velkého rozsahu, a také samotné železárny se v 19. století začaly přeměňovat spíše na strojírenský podnik. Přesto má tento podnik jedno prvenství na Moravě, byl zde v roce 1802 odlit první medailon.

Rychlý vývoj železářství v Blansku je spojen s rodem Salm-Reifferscheidt, který v roce 1766 koupil od Gellhornů blanenské panství za 100.694 zlatých. Velkým mezníkem se stal pro blanenské železárny rok 1807, kdy řízení celého podniku přebral Hugo František Salm-Reifferscheidt (1776-1836). Tento filantrop a mecenáš spolu se svými spolupracovníky, jako byli Ignác Vít Pantz, Karel Teubner či Karel Reichenbach, povznesl blanenský závod na špičku mezi rakouskými železárnami. Bylo to i díky jeho zahraničním cestám do Belgie, Anglie a Německa, kde získával zkušenosti. Podobnost s hrabětem Rudolfem Vrbnou, majitelem hořovických železáren, který byl jeho přítelem, není náhodná. Blanenské železárny se tehdy staly největším producentem litiny na Moravě a rakouském Slezsku a vyvážely výrobky do celého světa. V druhé polovině 19. století dochází postupně k přechodu z dřevouhelných vysokých pecí na koksové. Nutnost dovozu používaného paliva stavěla Blansko ve srovnání s Vítkovicemi či Třincem do nepříznivé situace. Zrušení vlastních vysokých pecí, nákup cizího surového železa znamenal v 90. letech 19. století přebudování podniku ve strojírenský a slévárenský. Kníže Hugo Leopold František Salm-Reifferscheidt z důvodu neziskovosti prodává v roce 1896 blanenské železářské závody firmě Breitfeld-Daněk a. s. V roce 1927 převzala firmu Českomoravská Kolben-Daněk a. s. v Praze, čímž se stala součástí jednoho z našich největších strojírenských závodů vůbec. Po osvobození v roce 1945 byl celý podnik znárodněn.

Vlastní rozmach uměleckého lití v Blansku nastal na počátku 19. století zásluhou starohraběte Huga Františka Salma-Reifferscheidta (1766-1836), jenž velkými inovacemi pozvedl zaostalou hamerskou výrobu k moderní průmyslové velkovýrobě. Jedním z podnětů těchto velkých změn v blanenských železárnách bylo v roce 1810 i udělení c. k. továrního privilegia, v němž byl nastíněn výrobní profil železáren, které v té době vyráběly všechny druhy užitkového litinového zboží (hmoždíře, balkonová okna, hrnce, kamna, kotle a další). V lednu 1812 byla díky tehdejšímu technickému řediteli salmovských železáren Ignáci von Pantzovi zřízena moderní kuplovna a započalo se s litím umělecké litiny, hlavně s malými medailony, mřížemi nebo kříži s korpusy Krista. Brzy se starohrabě rozhodl pustit do odlévání velkých figurálních plastik. Zakoupil od známých rakouských sochařů Johanna Martina Fischera a Antona Franze Zaunera několik sádrových soch vytvořených podle antických modelů, mimo jiné Illionea, Bakcha se satyrem, Pana, Venuši božskou, Diany, Polyhymnie a dalších. Tyto sochy pak byly odlévány v blanenských železárnách, některé z nich byly nabízeny ještě v katalozích z roku 1913. Bohužel řada soch se vůbec nedochovala, rozpadla se nebo ztratila ve sklepích Moravského zemského muzea, do kterých je v letech 1923-1924 odložil tehdejší ředitel Jaroslav Helfert, podle nějž to byly „odlitky podle antických soch bez umělecké hodnoty“. Dnes se odhaduje hodnota těchto plastik řádově ve statisících.

Dalším impulsem pro rozmach blanenských železáren a lití bylo působení významného německého chemika Karla Ludvíka Reichenbacha (1788-1869), mimo jiné i objevitele parafinu či krystalínu, jenž se v roce 1823 stal ředitelem blanenských železáren. Stejně jako gliwické slévárny, se i slévárny blanenské účastnily spolu s předními železářskými podniky různých průmyslových výstav. V roce 1829 měly velký úspěch na pražské průmyslové výstavě tři velké sochy podle antických předloh (Apollón, Faun a Venuše Medicejská) a malé sošky antických múz Clio a Euterpé. Na další pražské výstavě v roce 1831 získaly blanenské železárny zlatou medaili za litinové sochy Bakcha a Illionea. Podobný úspěch měly i ve Vídni v roce 1835, kde byla pořádána I. všeobecná rakouská živnostensko-průmyslová výstava. Mezi oceňovanými výrobky tentokráte nebyly pouze sochy, ale i kříž s Kristem na litinovém podstavci o váze 5.900 liber. Stejný úspěch se opakoval v roce 1839 na druhém ročníku výše zmiňované výstavy.

Z Reichenbachova působení je nutné zmínit odlití náhrobku Josefa Dobrovského na brněnském hřbitově v roce 1831, reliéfní desku z roku 1833 Císař Josef II. oře u Slavíkovic od Josefa Kliebera nebo jedinečnou sérii figurálních plastik podle germánských mýtů z eposu o Nibelunzích od rakouského sochaře Antona Dominika Fernkorna (1813-1878). V roce 1835 byl zřízen v salmovských železárnách první umělecký ateliér.

Vlastně po celé 19. století neexistoval jednotný umělecký styl, proto i v litině můžeme objevit mnoho historizujících stylů včetně empíru, klasicismu, novogotiky, baroka a dalších. Zájem o blanenskou uměleckou litinu přetrval i v druhé polovině 19. století, kdy dobyla prakticky celý svět. Jen v rakousko-uherském mocnářství se blanenská litina uplatnila například ve výzdobě brněnského nádraží, na památnících prusko-rakouské války ve východních Čechách, oplocením vídeňského Hofburgu, pomníkem generála Hentziho v Budapešti. Ani za hranicemi se blanenská litina neztratila, o tom svědčí litinový pavilon, schodiště, balkony a veranda paláce rumunského knížete Carola, litinové náhrobky pro pařížský hřbitov a asi nejkurióznější zakázka je spojena se súdánským Chartúmem, kde byla v roce 1863 instalována socha anděla na památku padlým anglickým vojákům. Zhotovování litinových stavebních konstrukcí všeho druhu (mosty, balkony, památníky, ozdobné sloupy, kandelábry, oplocení nebo kašny) se stalo vedle staveb lázeňských kolonád jednou z hlavních náplní slévárenské produkce. Zde je třeba si připomenout litinovou kolonádu v Karlových Varech, kterou blanenští slévači dokončili v roce 1879, a také kolonádu v Mariánských Lázních. Vůdčí osobností v tomto období byl modelář-sochař Pavel Veverka (1826-1899), který působil v salmovských železárnách plných 40 let. Byl autorem většiny menších plastik i velkých soch od roku 1853 do roku 1893. Například jeho litinová socha svatého Floriána se dnes nachází na několika místech v České republice – v Blansku, Rájci, Velkém Meziříčí, Brně a Frýdku, ale i v Rakousku v Lunz am See. Blanenská litina byla svou kvalitou často přirovnávána k litině anglické, vedle stavební umělecké litiny nebo velkých soch se samozřejmě dále pokračovalo v lití drobnější litiny jako byly svícny, těžítka, plakety a další menší předměty.
 

Ke konci 19. století však začaly salmovské železárny postupně upadat a došlo i k omezení produkce umělecké litiny. Kníže Hugo Leopold František Salm-Reifferscheidt proto v roce 1896 prodává blanenské železářské závody firmě Breitfeld-Daněk a. s. V blanenských železárnách došlo k velké restrukturalizaci, avšak umělecké lití, do kterého pronikl nový umělecký prvek secese, se jako jediné v českých zemích rozvíjelo dále. Secesní styl lze v blanenské umělecké litině vysledovat od roku 1898. Uplatňoval se zde zvýšený důraz na ornamentiku, detail, rostlinné prvky jako jsou květy, listy, keře či stromy. Secese se uplatňuje na reliéfech s religiózními náměty (Kristus na moři, Poslední večeře), jež byly vybaveny secesním rámem. Secesní prvky nacházíme především na popelnících, plaketách, svícnech nebo lampách s ženskými figurami a dalších. Období secese, které přetrvalo do 20. let 20. století, bylo také poslední velkou příležitostí k masovému uplatnění uměleckého lití, a tím skončila éra hromadné výroby litinových uměleckých předmětů. Druhou výraznou osobností blanenského ateliéru byl Julius Krill (1868-1950). Zaměřil se hlavně na drobnou realistickou plastiku (Diana na lovu) a plakety se sakrální i portrétní tématikou (Kristus na hoře Olivetské, Antonín Dvořák).

První světová válka znamenala pro uměleckou litinu velkou ránu. Slévárenská produkce se musela podřídit vojenské mašinérii a teprve po skončení války nachází blanenská umělecká litina uplatnění především díky funerální litině, jako byly různé náhrobní kříže nebo korpusy Ukřižovaných pro vojáky padlé v 1. světové válce. V roce 1927 převzala firmu Českomoravská Kolben-Daněk a. s. a mimo strojní produkce se její výrobní profil orientoval více na komerční a stavební litinu. Posledním významným představitelem uměleckého ateliéru byl Antonín Šamla (1914-1969), jeho nejproduktivnější umělecká činnost se datuje do 30. let 20. století, kdy vytvořil několik civilních plastik (letec, montér, čtenářka, fotbalista) a mnoho plaket, medailonů či medailí. Po roce 1945 se již plně nevěnuje uměleckému lití, ale spíše propagaci ČKD Blansko nebo své milované komunistické straně.

Další úder zasadila blanenské umělecké litině druhá světová válka, jejímž vlivem došlo u produkce uměleckého lití k definitivnímu útlumu. Po osvobození byl celý podnik znárodněn a umělecké lití se omezilo pouze na učňovské dílny Slévárenského závodu n.p. ČKD Blansko, odlévaly se především výroční plaketky. Počátkem 60. let se zvýšil zájem o uměleckou litinu, mimo jiné také pro secesní prvky, které se dostaly zpět do módy, ale přesto byl v roce 1969 zrušen umělecký ateliér. Blanenské železárny se rovněž musely postarat o rekonstrukce historických budov s litinovou výzdobou, například Národního divadla v Praze či lázeňské kolonády v Mariánských Lázních. Stejně jako v Gliwicích také v Blansku se odlévaly monumentální památníky a sochy, mnohé z nich byly naštěstí po roce 1989 odstraněny ze svých míst, například socha Klementa Gottwalda z blanenského náměstí Republiky. Po revoluci nebyla výroba umělecké litiny v blanenských železárnách ukončena. V současné době, v prostorách kdysi patřících ČKD Blansko, pokračuje firma DSB EURO s.r.o. v lití i v rekonstrukci uměleckých děl po celé České republice.

Po druhé světové válce zesílily v Blansku snahy o zřízení okresního muzea. Pro tento účel byla vybrána budova zámku, jenž byl zkonfiskován šlechtickému rodu Salm-Reifferscheidt. Muzeum bylo zřízeno 9. července 1959, avšak do té doby byl zámek využíván především k bytovým účelům. Z tohoto důvodu byla provedena rozsáhlá rekonstrukce celého zámku s cílem navrátit mu původní renesanční podobu. Opravy probíhaly pomalu, a tak bylo okresní muzeum slavnostně otevřeno teprve 22. června 1969. Nikoli náhodou byly jako první otevřeny dvě stálé expozice, které se nejvíce týkaly historie Blanska. Byly to „Moravský kras krásný a tajemný“ a „Blanenská umělecká litina.“ Zvláště tehdejší ředitel muzea PhDr. Vratislav Grolich, jenž byl zároveň kurátorem sbírky litiny a tvůrcem expozice „Blanenská umělecká litina“, měl velkou zásluhu na tom, že se sbírka úspěšně, jak počtem, tak i kvalitou, rozvíjela. Z jeho pera pochází i publikace Blanenská umělecká litina (Brno 1991), která nastiňuje vznik a vývoj této umělecké formy nejen v Blansku, ale i v kontextu českého a středoevropského železářství. V roce 1993 se stala ředitelkou, tehdy již městského muzea, Mgr. Eva Nečasová, která se spolu s dalšími kolegy zasloužila o zvelebení sbírky litiny, což vyvrcholilo v roce 1997, kdy byla otevřena nová expozice s názvem "Dekorativní a užitková litina 19. a 20. století".

Sbírka umělecké litiny je v blanenském muzeu rozdělena na několik částí. Jsou to:

1) Drobná dekorativní a užitková litina, kterou tvoří například těžítka, nástěnné talíře, lampy, mísy, vázy, svícny, popelníky, rámečky, sošky, drobné plastiky, atd. Je zajímavé, že právě v interiérové litinové plastice, znázorňující slavné osobnosti či alegorie, se nejvíce uplatnilo umělecké hledisko.

2) Monumentální litinová plastika, figurální, portrétní a jiná plastika obsahuje busty, sochy či masky. Obzvlášť figurální litina sloužila jako doplněk veřejných prostor různého druhu, především parků, zahrad nebo schodišť a vestibulů u významných budov. Taktéž v blanenské sbírce se nachází několik figurálních plastik, které nalezly inspiraci v antice případně v germánských mýtech.

3) Do funerální litiny můžeme počítat různé náhrobní desky a tabule, kříže nebo korpusy Ukřižovaného (Ježíše). Právě litinové kříže se staly nejvíce rozšířenou a nejpoužívanější formou uměleckého zpracování litiny v oblasti funerální tematiky, jež tvořila ve slévárnách základní výrobní sortiment.

4) Součástí blanenské sbírky jsou také kamnové a pamětní desky. Mezi nejznámější můžeme počítat desku z pomníku s reliéfem orajícího císaře Josefa II. u Slavíkovic, která byla vyrobena v salmovských železárnách v roce 1835.

5) Častým artiklem byly i medailony a medaile. Zejména medailony byly v blanenských železárnách vyráběny často pod vlivem německých železáren v Berlíně a v Gliwicích (dnes v Polsku).

6) Plakety a reliéfy jsou taktéž častými předměty v naší sbírce. Jsou na nich zachyceny osobnosti, výjevy z legend, pamětní zápisy nebo propagace různých organizací.

7) Mezi stavební, interiérovou a zahradní litinu můžeme počítat například kašny, různé stavební díly, mříže, zábradlí, sloupky, tyče, zahradní lavičky, vázy či květinové stolky. Významných vývozním artiklem byly také krby, kamna a jejich části.
 

Mgr. Jindřich Čeladín