Expozice Nejstarší hutě

Kromě překrásné přírody je Moravský kras i zdrojem řady archeologických nálezů a jedním z nejznámějších fenoménů v tomto směru je výroba železa, která zde probíhala od starověku.
První železné artefakty jsou známy ze čtvrtého tisíciletí př. Kr., pocházejí však z tzv. meteorického železa s vyšším obsahem niklu, které se nehodilo k dalšímu zpracování. Kolem roku 1500 př. Kr. je však již známo tavení železných rud u Chetitů a znalost zpracování železa se rozšiřuje koncem 2. tisíciletí př. Kr. do Přední Asie a do Středomoří. Odtud pak v 1. tisíciletí postupuje přes Balkán do Evropy a v osmém století př. Kr. se prosazuje i na našem území. Železo se díky svým vlastnostem stalo brzy jedním z nejdůležitějších materiálů. Železné rudy se zpočátku těžily převážně povrchovým sběrem.

V oblasti Moravského krasu se jedná o tzv. rudické vrstvy vzniklé zvětráváním minerálů, při němž se mj. uvolňovalo železo a v podobě roztoků prosakovalo do nižších vrstev. V místech dotyku železitých roztoků s vápenci vznikaly až několik metrů silné vrstvy železné rudy. Těchto rud pak využívali starověcí i středověcí hutníci, kteří zejména v době Velkomoravské říše založili na území Moravského krasu řadu železářských dílen, z nichž se vyvinulo největší a nejvýznamnější hutnické centrum západních Slovanů. Činnost těchto dílen je v Moravském krasu doložena téměř nepřetržitě od 8. do 11. století.

První kovářskou dílnu v této oblasti nalezl při známém nálezu v Býčí skále Jindřich Wankel a jeho nález patří k nejstarším dokladům hutnické činnosti v Evropě. Dalším objevitelem byl Hugo Sáňka, jenž odkryl hutnické dílny zejména v lokalitě Padouchov. Ve třicátých letech 20. století pak Jan Skutil narazil na středověkou kovářskou dílnu u Rudice. Archeologický průzkum, pátrající po stopách hutnické činnosti probíhal dále v padesátých letech, od šedesátých let 20. století se pak tomuto výzkumu soustavně věnovalo tehdejší Okresní muzeum v Blansku. Jeho činnost trvala až do konce 80. let a bylo při ní prozkoumáno celkem 13 lokalit, obsahujících železářské dílny. Od počátku 90. let na blanenské muzeum navázal průzkum, prováděný Technickým muzeem v Brně, který odkryl několik raně středověkých lokalit.

Při archeologickém průzkumu byly v Moravském krasu objeveny hutnické pece několika typů, které dokládají nejen vývoj velkomoravského železářství, ovlivněný i působením jiných evropských regionů, ale i jeho úpadek po zániku tohoto prvního státního útvaru na našem území. Výzkum rovněž umožnil provádět v rekonstrukcích starobylých pecí pokusné tavby, které přispěly k upřesnění vědomostí o tehdejším procesu zpracování železa.

Nejstarším typem pece, doloženým v Moravském krasu jsou pece tzv. želechovického typu, nazvané podle lokality zkoumané v padesátých letech 20. století na severní Moravě. Tyto pece z 8. století jsou zapuštěny do terénu a vede k nim široký tunel, přecházející v nístěj. V zadní stěně se nachází šachta s podkovovitou dutinou, umožňující výrobu oceli. Zužující se šachta pak ústí nad terén. Vzduch byl do pece vháněn zezadu dyznovou cihlou. Tento typ pece je znám i z jiných evropských lokalit (Ukrajina, Polsko, Rakousko), v Moravském krasu byly jsou známy exempláře např. z lesních oddělení 98/2 a 98/3 u Olomučan. Mladší typ představuje vestavěná pec s tenkou hrudí z 9. století, typická pro velkomoravské období. Pece byly zahlubovány do hliněné lavice tak, že do vyhloubeného otvoru se vymodeloval tvar pece z výmazového materiálu. Výhodou byly dobré tepelné vlastnosti i možnost snadného obnovení poškozeného výmazu. Pec rovněž umožňovala odpich strusky během tavby. Vestavěné pece s tenkou hrudí se užívaly na našem území v období velkomoravské říše, po jejím zániku mizejí, objevují se však v 10. století v Uhrách a v Rakousku. Pece jsou známy z lesního oddělení 98/1 u Olomučan, kde jich bylo nalezeno celkem pět. U tohoto typu pece se předpokládá schopnost poměrně vysoké produkce železa. V téže lokalitě byl užíván i další druh železářské pece, tzv. nadzemní pec šachtová. Jejím charakteristickým znakem je mělce zahloubená nístěj a nadzemní plášť pece, zužující se směrem k ústí.

Zánik Velké Moravy znamená v oblasti Moravského krasu i přestávku v hutnické činnosti, trvající asi 50 až 100 let. V 10. a 11. století pak dochází k obnově železářské činnosti a objevují se nadzemní pece se zahloubenou nístějí, vycházející ze starých tradic, sahajících až před Kelty. Jejich nístěj bývala zahloubena až 40 cm pod úroveň terénu. Na rozdíl od velkomoravského období byly tyto pece méně účinné, byly stavěny spíše náhodně a užívány jen příležitostně po část roku, zřejmě v zimě. Tento úpadek kdysi vyspělého železářství dokumentují nálezy pecí např. v okolí Olomučan či v trati Padouchov u Habrůvky.

Ve zmiňovaných pecích probíhala výroba železa tzv. přímým způsobem. Na dně pece zůstala po skončení tavby tzv. železná houba, kterou bylo nutno dále kovářsky zpracovat. Vznikl tak konečný výsledek výroby hutnických dílen, železná lupa, jakýsi polotovar, který po přepravě do hradisek sloužil k vlastní výrobě železných předmětů. Pro slovanskou oblast je typické, že houby byly naseknuty sekerou, pravděpodobně se tak zkoumala kvalita výrobku.

Muzeum Blansko, nástupnická organizace Okresního muzea v Blansku, jež provádělo výzkum železářských dílen v oblasti Moravského krasu, shromažďuje ve svých sbírkách řadu nálezů, týkajících se výroby železa v této oblasti. Z nich také vychází expozice Nejstarší hutě v České republice, nacházející se v přízemí blanenského zámku a seznamující návštěvníky s vývojem železářské výroby od prvních vzácných nálezů v Býčí skále přes bohatý sortiment železářské produkce z doby keltské a římské až k vyspělému hutnictví období velkomoravského. Návštěvník může zhlédnout produkty železářské výroby - železné houby a lupy, výrobky ze železa i rekonstrukce vzhledu starých pecí. Unikátním prvkem expozice jsou části pecí vyzvednuté přímo z místa nálezu. Expozice se rovněž věnuje experimentálním tavbám, prováděným blanenským muzeem, které posloužily pro hlubší poznání dávných způsobů výroby železa.

Mgr. Milan Koudelka